Blouzním, tedy jsem
Blouzním, tedy jsem
Nikdy bych neřekl, že dlouhodobé působení politického vývoje v naší zemi může přímo způsobit, nebo minimálně přispět, k poruše duševního zdraví méně odolného jedince, za kterého se při vší skromnosti považuji.
Tou duševní poruchou nemyslím tak zvanou „blbou náladu“, ale regulérní deprese se vší fyzickou bolestí, beznadějí, úzkostí a paralýzou celého těla. Dlouho jsem přemýšlel, jestli jsou tyto mé současné stavy způsobeny bezmocí ovlivnit myšlení většiny lidí jasně formulovanými objektivními argumenty, například při volbě prezidenta, ale myslím, že zrovna zde jsem si v hlavě meditativním cvičením vše srovnal. Téměř půlka voličů totiž uvažovala stejně jako já a je tedy zbytečné truchlit. Dále mě napadlo, že je mi úzko vlivem znechucení nad stále přetrvávajícím chováním nejvyšších představitelů naší země, včetně prezidenta chrlícího ve spojení se svým věrným pohůnkem Ovčáčkem urážky a vulgarity směrem ke svým oponentům a padajícího pod vlivem (virózy) na korunovační klenoty. Napadlo mě, jestli za mé těžké stavy nemohou naprosto příšerné výroky Okamury, hlaholícího doslova závodním tempem o referendech na téma nutnosti vystoupení z NATO, EU i tramvaje v centru Prahy. Je mi snad zle z pochybovačných řečí o utrpení stovek dětí a dospělých v koncentračních táborech v režii českých dozorců, které ze svých nevymáchaných úst už mnoho let chrlí bývalý prezident Klaus, současný prezident Zeman a nově i agent Bureš v jednotném šiku s Pitomiem? Je možné, že slábnu z intenzivních snah představitelů naší slavné vlády bez důvěry, která se zápalem sobě vlastním intenzivně pracuje na oslabení místních samospráv, tlačí na slučování malých obcí a přímo ohrožuje všechno, na čem v regionech mnoho let intenzivně pracujeme? Skutečně nevím. Těch hrůz okolo je teď tolik, že jsem se v tichém úžasu přistihl, jak s nostalgií vzpomínám na „zlaté“ časy silné ODS, ČSSD a velkého hráče KDU ČSL. Člověku se chtělo sice občas také zvracet, ale jasné rozdělení levice, pravice, slizkého středu a naprosto neakceptovatelných komunistů vzývajících ducha velkého Klementa, dávalo alespoň jakési pofiderní jistoty, a na rozdíl od dnešních dnů i umožňovalo eliminaci nějakých zásadních, demokracii fatálně ohrožujících excesů.
Smutné je, že čím blíže běžnému, každodennímu životu lidskému, tedy především v obcích, městech a vedení krajů, je politika v naprosté většině případů „normální“ a fungující. Je oproštěna od vznosných hesel, stranických půtek a pracuje s praktickými a potřebnými cíli ku prospěchu občanů. Možná se dostávám k jádru pudla a za oním špatným duševním stavem je odtržení politických elit ve vedení státu od reality všedního dne a nemožnost tento stav změnit. Chrlení zákonů, jejich novel a sáhodlouhé diskuze o tom, co vlastně národ a naše země vyžaduje, se většinou neřídí skutečnými potřebami, ale snahou o populistické získávání politických bodů i přesto, že to tak předkladatel politických bludů vlastně ani sám tak nemyslí. Do této oblasti téměř nejde proniknout a zásadní ovlivnění dění v nejvyšších patrech politiky vyžaduje hodně silný žaludek a je skutečně během na dlouhou trať.
Jasného rozřešení v otázce duševní nepohody se mi tedy těmito úvahami nedostalo. Uznejte ale, že z tohoto výčtu osobní i politické beznaděje by se musel zbláznit i mnohem zdatnější jedinec, než jsem já.
Na úplný závěr musím zmínit, že tyto řádky píši v horečkách, zasažen těžkou chorobou a nenesu tedy vůbec žádnou odpovědnost za obsah textu. Vůbec nevím, co jsem napsal, co jsem tím chtěl říci a proč jsem text zveřejnil. Blouzním, tedy jsem.
