DŮVĚŘUJ, ALE PROVĚŘUJ
Skandinávský model důvěry je prý založen především na důvěře občanů ve svůj stát. Lidé věří vládě, že není a priory zkorumpovaná a jejím členům nejde jen o vlastní prospěch, ale především o rozvoj země a blaho občanů. Rodiče věří školám, že zaměstnávají kvalitní a schopné učitele, do jejich práce jim nemluví a stojí za jejich rozhodnutími, protože jsou ku prospěchu jejich vlastním dětem. Školy zase na oplátku dávají důvěru svým učitelům a dětem se odmalička vštěpuje do hlavy odpovědnost za svůj vlastní osud. Stát věří podnikatelům, že z principu nechtějí páchat daňové podvody, ale naopak mají snahu podpořit společnost, ve které žijí. Soudě minimálně podle stavu ekonomiky, společenského života a kvality školství ve Skandinávii, tenhle z našeho pohledu hodně naivní a neuskutečnitelný systém zřejmě funguje a stál by i v našich luzích a hájích minimálně za zvážení. U nás totiž podle veřejného mínění téměř všichni kradou, uplácejí, myslí jen na vlastní prospěch a hledají uličky, jak okrást občana a potažmo stát. Od tohoto pohledu se odvíjí veškeré strategie, návrhy zákonů a celospolečenské postoje a nálady, což ne vždy vede ke kýženým cílům.
Prvním příkladem nám budiž podnikatelský sektor. Podle veřejného mínění a evidentně i názoru vedení našeho státu všichni podnikatelé hledají skulinku v zákonech, chtějí odvádět státu co nejméně, anebo ještě lépe,vůbec žádné daně a stát jim tudíž musí co nejvíce zaškrtit kohouty a přimět je téměř násilím k disciplíně. V důsledku zavedení EET a jí podobných, lehce perzekučních snah, skončí stovky drobných podnikatelů a ti občané, kteří by snad i uvažovali o nějakém drobném podnikání, se raději nechají zaměstnat do Škodovky. Strategie „nedůvěřujme, prověřujme, komplikujme a sankcionujme“ v tomto případě opravdu neslaví úspěch.
Zcela samostatnou kapitolou je naše školství. Rodiče, v mnoha případech přesvědčeni o dokonalosti a výjimečnosti své i svého dítěte, stále častěji nedůvěřují, prověřují a vyvíjejí snahu o ovlivňování výuky. Masivně kontrolují učební postupy a neustále vystavují učitele i ředitele škol velkému tlaku. V atmosféře nedůvěry a permanentní kontroly laické i odborné veřejnosti pak samozřejmě mohou ředitelé škol a jejich učitelé jen velmi obtížně kreativně rozvíjet modely výuky a snažit se o zkvalitnění své práce mimo běžné zaběhnuté rámce. Jako z Marsu pak u nás působí myšlenky hojně uplatňované v zemích, kde je vzdělávání na nejvyšší úrovni. Neznámkování, netestování, hodně volna pro děti i učitele, sebevědomí, žádné předměty, kvalitní a prestižní učňovské školství, stabilní strategie školství ze strany státu, jsou u nás často i přes praktické pozitivní zkušenosti z jiných zemí, vnímány téměř jako sprostá slova a snaha o jakékoliv zásadní změny opět naráží na nedůvěru a strach z dopadů možných změn, které ani v tomto případě nevedou k tolik žádaným změnám a alibismusslaví úspěch.
Komunální politika je pak ukázkovým příkladem nahlížení naší společnosti na veřejný sektor. Každé rozhodnutí starosty a zastupitelů není posuzováno z odborných hledisek a z hledisek dopadů na samotnou obec, ale z jednoduchého pohledu,zda čirou náhodou, nebude mít daný starosta či zastupitel ze svého rozhodnutí nějaký prospěch. V hospodě se pak na vesnici pomalu bojíme sednout ke stolu s kamarádem, který opravoval za symbolickou cenu střechu na úřadě, zveřejňujeme majetky, uzavřené smlouvy a neustále jsme podezíráni z nekalého jednání. Zastupitelé pak často nerozhodují podle objektivních hledisek, ale s ohledem na to, co jim osobně může dané rozhodnutí přinést za negativa a bojí se přijmout osobní zodpovědnost.
Oblastí zasažených nedůvěrou veřejnosti bych mohl dále jmenovat celou řadu. Policie, od které se na jednu stranu vyžaduje striktní a nekompromisní potírání zločinu, a na straně druhé musí členové sboru zdůvodňovat doslova každý svůj krok. Policie na všech frontách neustále čelí obrovskému tlaku a permanentně musí vnímat a brát v potaz nedůvěru veřejnosti ve správnost jejich kroků. V takovém prostředí lze pak celkem logicky jen velmi obtížně odvádět kvalitní profesionální a sebevědomé výkony.
Bylo by naivní domnívat se, že podezíravost, nedůvěra, strach a snaha o permanentní kontrolu každé oblasti veřejného života u nás zmizí mávnutím proutku. Možná bychom se, ale měli postupně a polehoučku snažit o méně podezíravý a vstřícnější pohled na dění kolem nás. Přestaňme předjímat ty nejhorší možné scénáře, nebojme se uměle vytvořených hrozeb a pokusme se nevidět v každém z nás potenciálního zločince a gaunera. Negativní jevy tím ze společnosti jisto jistě nevymizí, ale třeba se nám bude společně alespoň příjemněji žít a pracovat.
