Mluvme spolu
Mluvme spolu
My čtyřicátníci si ještě moc dobře pamatujeme časy, kdy jsme spolu nekomunikovali jen prostřednictvím mobilních telefonů, SMS a emailů. Když jsem například chtěl sdělit přespolní dívce mého srdce čas a místo naší schůzky, musel jsem vlastní rukou napsat dopis, kde jsem kromě stavu své duše a ostatních orgánů vypsal i ryze strohá a věcná sdělení typu „ve čtyři na náměstí v Kamenici“. Mělo to své nesporné výhody. Při psaní dopisu bylo mnoho času na přemýšlení o tom, zda je vlastně ona schůzka ještě žádoucí, či jestli ještě přetrvává jistota v trvalost mých citů. Jistě Vás napadlo, proč jsem pro komunikaci se svou dívkou nepoužil telefonní přístroj. Ano, i ten bylo možno v těchto časech, dávno minulých, přiložit k uchu. Na druhé straně kabelu by ovšem nesměl být pološílený otec – nimrod, který neváhal při jakémkoliv sebemenším podezření ohrožení počestnosti své dcery použít střelnou zbraň…. S příchodem mobilních telefonů a komunikace skrze počítače se naše komunikace nejen usnadnila, ale i umožnila spoustu jiných vymožeností. Velmi se zjednodušila nejen milostná vyznání, ale i výtky, připomínky, osobní invektivy, či odeslání adresáta do patřičných míst bez rizika osobního kontaktu a s tím spojených možných negativních dopadů. Je mnohem snazší napsat svému spolupracovníkovi či starostovi v kostce, co si myslíme o něm a jeho práci, bez toho, aniž bychom byli v těsné blízkosti jeho ohnivého pohledu, a hlavně rychlé pravačky. Odmítnutí lepé děvy z vedlejšího vchodu či sousední kanceláře bolí tak nějak méně, když si ho přečteme v mailu na monitoru, než když nám je vmeteno tváří v tvář s kyticí a Pralinkami v ruce. Samostatnou kapitolou jsou internetové diskuze, kde se v převážně anonymních příspěvcích o sobě dozvíte takové věci, že vám zůstává rozum stát. Na druhý den vás onen „anonymní“ diskutér posílající vás i vaši rodinu málem do vyhlazovacího tábora s úsměvem zdraví, jako by se nic zvláštního nestalo, a ještě vás u toho objímá a plácá po zádech. Displej a monitor zkrátka snese více, než naše křehká duše a tělo při osobní výměně názorů tváří v tvář. Nejinak je tomu i v komunální politice. Vaši oponenti vás bez uzardění hrdinně pomlouvají ve vaší nepřítomnosti u stolu místních náleven, ale můžete si být zcela jisti, že jejich věcné připomínky uslyšíte vždy zprostředkovaně od jejich spolustolovníků, ale nikoliv přímo od samotného autora vesměs „geniálních“ řešení všech obecních problémů od rekonstrukce budov, přes stavbu kanalizace až po koncert Evy a Vaška. Váš soused vám napíše šestistránkový mail plný radikálních názorů a kritiky vaší osoby, ale druhý den při platbě poplatků v kanceláři neřekne ani slovo. Přímá komunikace v našem moderním věku prostě příliš nekvete a musíme být vděčni za každý osobní rozhovor. Při zasedání zastupitelstva se vášnivě a sáhodlouze diskutuje o nepřítomné osobě pouze do okamžiku, než se ona „propíraná“ persona non grata neobjeví ve dveřích zasedací místnosti. Plamenné výkřiky vystřídá mlčení, neutrální výrazy a strohá nic neříkající vyjádření. Jsem rád, že tyto mé poznatky pramenící ze zkušeností komunálního politika – pamětníka, neplatí vždy a všude. Pokaždé, když si vyslechnu přímo do očí sáhodlouhé litanie na téma zdražení poplatků za svoz komunálního odpadu nebo navýšení koeficientu daně z nemovitosti, se ujistím, že ne vše se mění a jsou jistoty, které přetrvají věky. S láskou a něhou v duši jsem o víkendu vyslechl nadávky nejhrubšího zrna kvůli nepřítomnosti ledu v naší právě rekonstruované požární nádrži a v duchu jsem si s vděkem stále dokola opakoval: „Usmívej se a odpovídej nenaštvaně a chápavě, ať ti to příště zase nenapíšou na Facebook“. Jsem čím dál vděčnější za naše odvážné seniory, kteří mě sice občas v kanceláři ohrožují francouzskými holemi, ale jako jedni z mála si klidně stoupnou, hledí vám upřeně do očí a vmetou vám do tváře vše, co mají na duši. Námi pořádané Kávy se starostou také překlenují komunikační propasti a je to vždy úlevný pocit, když zjistíte, že se ještě na vesnici umíme normálně bavit a povídat si o všem možném i nemožném. I informace typu: „Říkáte, že vám sousedova kočka leze na zahradu, kde ji pravidelně krmíte a Policie ČR to nechce řešit?“ zkrátka z očí do očí vyzní úplně jinak, než když si ji čtete v nějakém neosobním písemném vzkazu.
Nebojte se tedy dialogu se svými manželkami, nadřízenými, sousedy, zastupiteli a už vůbec ne se starosty, radními a hejtmany. Ti všichni totiž čekají na to, až si s vámi popovídají nejen v mailu, na Facebooku a prostřednictvím tiskového mluvčího. Osobní kontakt je zkrátka potřeba, předejde se tím spoustě nepříjemných situací, a navíc tak osobně poznáme spoustu zajímavých lidí, o kterých míváme někdy zcela mylné představy.
Přeji vám dlouhé, ničím nerušené, plodné a konstruktivní diskuze na všech frontách vašeho života.
