POKORU, PROSÍM
Pokoru, prosím
Šestnáct let v komunální politice mě myslím opravňují k tomu vypustit do světa „moudra“, která mě v ten moment tíží, nebo prostě cítím nutkavou potřebu sdělit je světu a ulevit přetlaku ve své hlavě. Rozhodně se necítím být oním „moudrým strýčkem“, který je slepě přesvědčen o své pravdě a rád poučuje okolí. Některé pocity, vjemy a názory ale prostě musí ze mě ven :-)
Nemám rád extremismus, nedostatek pokory a neúctu k pracovním, potažmo politickým partnerům, ať už jsou z jakéhokoliv spektra společnosti. V posledních letech a měsících získávají na síle skupiny aktivistů, uskupení, hnutí a politických stran, které cítí potřebu se vyhranit proti zaběhlému řádu a pravidlům politického života, a tak trochu hlavou proti zdi obhajovat své zájmy a názory. To je sám o sobě úžasný fenomén, který přivádí do společenského a politického života nové názory, angažované občany a celkově svěží vítr do dění v městech, obcích a nyní i vlády ČR. Negativem těchto jinak chvályhodných počinů je velmi často již zmiňovaný radikální postup odmítající vše staré a někdy až neomalené prosazování vlastních zájmů ve jménu vyšších cílů a idejí. Politika je v těchto případech málem sprosté slovo a zaběhnuté mechanismy v rozhodovacích procesech a vyjednávání naprostým tabu.
Vzpomeňme na hnutí Žít Brno, jehož představitelé po recesistických a velmi veselých atacích na internetových sociálních sítích usedli do vedení města, aby záhy čelili rozkladu svého uskupení z čistě prozaických důvodů a lidských selhání. Vzpomeňme na Stranu Zelených s jejich čelním představitelem Stropnickým, který zřejmě osvícen duchem vyšších cílů zcela nesmyslně a demagogicky prosazoval ve vedení Prahy své nerealizovatelné fantasmagorie, aby následně zhrzen a jistě bez stínu pochybností o své pravdě vedení města opustil. Podobné známky vykazují i jinak velmi sympatičtí Piráti, kteří se stranou ve stylu Orwelovských pravidel a leckdy radikálních názorů ohromují a přitahují voliče svou nonkonformitou a odmítáním starých pořádků. Z řady příkladů v dalších zemích EU ale již víme, že po srážce s realitou se i tyto strany záhy propadají do politického zapomnění.
Zcela jinou kapitolou je ANO, které také odmítá staré pořádky a do politiky se snaží vměstnat nové tváře a ideu, že vše staré je špatné a budeme to dělat lépe. Snaha alespoň navenek se tvářit jako standartní politická strana ale naráží na jasně viditelný fakt despotického vedení ve stylu vlády jednoho byznysmena a jeho spolupracovníků z dob podnikání. Vše ostatní je jen zástěrka a slupka opírající se především v nižších patrech o anonymní a vesměs neznámé postavy. Nefunkčnost strany a neschopnost aplikovat základní pravidla se pak v celé své nahotě ukázala při sestavování vlády a tanečcích okolo jmenování jednotlivých ministrů.
Kolik z nás zná konkrétní příklady ze své vesnice, kdy se po zastupitelském převratu velmi brzy ukáže, že Franta, Karel či Eliška sice dokázali mistrně a plamenně s jiskrou v oku na zasedáních a v hospodských zařízeních naprosto detailně kritizovat všechny počiny vedení obce, ale po nástupu do funkcí a seznámení se s realitou všedního dne po čase zjistili, že nic není černobílé, a ne všechno původní je hloupé a špatné.
Politika není sprosté slovo. Politika, a zvlášť ta komunální, je prostě – ať už chceme nebo nechceme – řemeslo s jasnými pravidly a ideami. Ve vyspělých státech je v této oblasti běžné férové a čestné jednání se snahou o většinovou dohodu dosaženou pokud možno čistými a morálními principy. V politice lze jen krátkodobě dosáhnout úspěchu postupy, které nevycházejí z běžných pravidel a řídí se radikálními a často až extremistickými metodami. Tvrdost a neomalenost s jakou Zelení, Piráti, SPD a mnozí další prosazují své názory, vypadá zpočátku pro řadu občanů přitažlivě a atraktivně. Už jen proto, že tímto způsobem bývají často trestáni oni neoblíbení a zkostnatělí staří a nepopulární politici. Po čase ovšem vždy dojdeme do bodu, kdy se ukáže, že ne vše může fungovat bez řádu a pravidel.
Mějme tedy své názory, vyvíjejme občanské iniciativy a angažujme se ve společenském životě i politice. Mysleme však na to, že ne vše staré a osvědčené je špatné a dodržujme i v těchto oblastech pravidla slušného chování bez sprostých ataků, útoků a nedodržování základních morálních hodnot. Diskuze a úcta k názorům druhého je cestou k prosazení všech, někdy zpočátku i viditelně naivních představ a záměrů s dobrým koncem. To vše platí podle mého názoru a snad i získaných základních zkušenostech v nejmenší vesničce, velkém městě i nejvyšších patrech politiky.
Přeji Vám šťastnou ruku v nadcházejících komunálních volbách a prosím, nepodléhejte bez rozmyslu hlasitým „výkřikům do tmy“ a hlasům potírajícím bez jakýchkoliv znalostí a zkušeností vše staré.
