Proč nechceme Evropu?
Jako dítě narozené v roce 1974 svobodomyslně a antikomunisticky naladěným rodičům jsem již v útlém mládí vnímal rozdíl mezi tím, co slýchávám doma a vídám ve škole nebo v televizi. Otec, zavilý rocker, a někteří alternativní rodiče mých kamarádů, mi s jiskrou v oku a smutkem na duši vyprávěli o životě v zemích za železnou oponou a já snil, že se tam jednou možná podívám. Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti mi při vypouštění duší u kola vysvětlovala problematiku bezpečnosti silničního provozu a já na archaickém motocyklu ze Strakonic snil, že jednou okusím na vlastní kůži krásy holandských dun, italských skal a finských bažin, což se v té době rovnalo snu o letu na Měsíc. Pilně jsem se učil rusky, znal jsem detailně památky ve velkých městech SSSR, uměl jsem převyprávět vše o krásách velké svazové země a Ural společně se Sibiří byly mou vysněnou turistickou lokalitou. Po přejezdech hranic do NDR a zpátečním šacováním kufru kvůli pašovaným bačkůrkám a kalhotkách s kšandami jsem se již nikdy, zdůrazňuji nikdy nezbavil nepříjemného pocitu při přejezdu státních hranic, ale soustavně na odbourání tohoto vnitřního bloku pracuji. Nic na tom všem nezměnilo ani ustanovení Schengenského prostoru a hranice bez zamračených a stabilně nezdravících celníků. I přes strach a obavy z opuštění mého milovaného Prysku a naší republiky miluji ten pocit, že se kdykoliv můžeme sebrat, sbalit si to nejnutnější a ze dne na den vyrazit autem, letadlem, pěšky, stopem, na kole či na voze kamkoliv se nám zamane. Absolutní svoboda pohybu a opojná volnost je pro mě ještě zvýrazněna tím, že nás evropští velikáni a země s vysoce stabilním a vyspělým demokratickým systémem, jako je Francie, Německo, Itálie, Španělsko, Nizozemí a všechny další členské státy Evropské unie přijali mezi sebe jako rovnocenné partnery. Nemluvím o dotacích, společné legislativě, stescích z některých byrokratických nesmyslů, volném obchodu, pracovním trhu, kvótách pro přistěhovalce ….. Mluvím o krásném a sebevědomém pocitu, že už nemusíme poklonkovat a zbožně vzhlížet k žádné velmoci na západě či východě od našich státních hranic. Nemusíme jako malinký národ trpět pocitem méněcennosti, že nepatříme do vyspělé a silné Evropy se všemi klady i zápory. Nemusíme se bát, že zůstaneme jako silný a suverénní stát osamoceni bez silné civilní, či vojenské pomoci ještě násobené naším členstvím v NATO.
To vše tady píšu jako pokus o odhalení příčin skepse a nechuti některých spoluobčanů sdílet společný prostor s ostatními státy Evropy a budovat s nimi po boku i nadále krásný a sebevědomý světadíl. Jsem hrdý na to, že jsem Evropan a je mi zcela cizí, byť jen myšlenka na to, že by naše společnost měla v případě vystoupení z EU hrát roli malé zemičky bez vazeb a řadou omezení ke všem sousedním státům. Nejsem schopný proniknout do myšlení lidí, kteří vidí v partnerství s Evropou bezpečnostní, ekonomická a společenská rizika. Nechápu, jak nás jako národ může urážet, že máme stejný statut práva a povinnosti jako evropští velikáni, kteří k sobě jako partnera přizvali malou zemičku někde na východě, na dostřel od zemí, kde je demokracie a stabilita jen čirou utopií.
Evropská unie samozřejmě jako každé jiné společenství přináší své výhody i nevýhody, ale už samotná možnost využití a budování takto silného partnerství je fakt, na který jako sebevědomá, silná a krásná země můžeme být právem hrdí. Mysleme prosím na to pokaždé, když zazní nesmyslné stesky o nutnosti vystoupení, rušení členství, referendech a podobných zpátečnických a pro naši zem nebezpečných návrzích.
