Náš kraj – náš domov č. 7

V těchto dnech vychází další číslo našeho regionálního občasníku - můžete si ho stáhnout ve formátu PDF:

Občasník Náš kraj - náš domov č. 7/ květen 2013

Rozhovory s Martinem Půtou a Vladimírem Mastníkem si můžete přečíst také přímo zde:

Martin Půta: Hejtman v obležení

Bývalý starosta Hrádku nad Nisou Martin Půta v čele kraje

Podle toho, jak je na hejtmanství v den rozhovoru živo, by se chtělo napsat „hejtman v poklusu“. Martin Půta ale neudělal ze své kanceláře ani krok – to jen dveře se u něj netrhnou. V křesle hejtmana sedí jednačtyřicetiletý politik z hnutí Starostové pro Liberecký kraj pátý měsíc.

Jak velká je to změna oproti starostování v Hrádku?

Je to docela veliká změna. Třeba počet lidí, kteří s hejtmanem musí nutně hovořit přesto, že problém už třeba řešili s radními, je neuvěřitelně velký. Ale princip je stejný jako na městě, tam je také starosta tím, na kom leží před lidmi odpovědnost za rozhodování.

Na co jste pyšný za dobu, kdy jste hejtmanem?

Že konečně začala fungovat otevřená a férová výběrová řízení a do zakázek se hlásí výrazně více firem. Šetříme v nich nyní 30 % nákladů proti odhadům. Na to, že jako první kraj zveřejňujeme všechny uzavřené smlouvy nebo podklady pro zastupitelstvo, které je online na webu.

Prostě že stačí především chtít… Na to si vzpomenu ve chvílích, kdy pochybuji, jestli mi to všechno stálo za to. Radost mám také z toho, že jsou na dobré cestě peníze na opravy silnic po povodních. Musíme vrátit Frýdlantsko a Chrastavsko zpátky do normálního života.

Na co se chcete zaměřit v nejbližší době?

Věřím, že už na podzim budeme mít seznam projektů, které by měly po roce 2014 využít evropských peněz.

Projekty by neměly vzniknout jenom v hejtmanské kanceláři, ale také v rámci diskuzí se starosty, zastupiteli a veřejností. A na to se těším. Kraj měl totiž vždycky problémy s tím, že se priority definovaly tak nějak divně někde v zákulisí. S takovými projekty se pak obyvatelé kraje nedokázali identifikovat. Já bych chtěl, aby ta část veřejnosti, která se zajímá o dění v kraji, dokázala říci – ano, ten projekt kraj potřebuje.

Dáte nám příklad?

Určitě se to bude týkat liberecké a českolipské nemocnice a jejich dlouhodobého rozvoje. Už nám nezbývá moc času zjistit, co vlastně chceme, a začít na tom pracovat. Raději však peníze z EU využijeme na nemocnici, než stavbu hotelů nebo lyžařských areálů.

Zastupitelé si odhlasovali zvýšení odměn. Co vy na to?

Na to nejsem ani trochu hrdý. V době, kdy se ve všech krajských organizacích, ve školách, v nemocnicích, na záchrance hledají úspory… tak v té době se mi nepodaří přesvědčit koaličního partnera, že navyšování odměn není dobrý nápad. Myslím, že řadě lidí, kteří hlasovali pro zvýšení, až teď došlo, jak velký symbol to byl. Protože se to nedá obhájit, i když se v rozpočtu kraje jedná o zlomky procenta, o tisícikoruny měsíčně a v jiných projektech jsme ušetřili výrazně vyšší částky.

Jak dlouhý je váš pracovní den?

Deset hodin běžně, často ale mnohem déle. Z Hrádku denně dojíždím, je to půl hodiny. Alespoň mám čas uspořádat si myšlenky. Je to leckdy jediná chvíle dne, kdy jsem sám.

Jak to, že dva roky po povodni, kdy je pozornost už upřena jinam, se vám peníze na povodňové stavby podařilo získat? Předtím to nešlo?

Úředníci vám řeknou, že kraj nepředložil žádné žádosti, až vloni na jaře. Do té doby tvrzení, že peníze nejsou, nebylo podloženo žádnými projekty. Asi se na tom nepracovalo tak intenzivně, jak by mělo. Obce totiž požádaly včas, a tak do konce loňského roku většinou všechno dodělaly.

Vladimír Mastník: Jsem v dobré společnosti

Vladimír Mastník, starosta Lomnice nad Popelkou, má na starosti dopravu v kraji

Do role starosty Lomnice ho před lety přivedla nespokojenost s vedením města. Nyní jej nespokojenost s minulým vedením kraje dovedla až do pozice krajského radního pro dopravu. Kvalitu zdejších silnic zkouší při dojíždění z Lomnice do Liberce dennodenně.

„Když jsem před pěti měsíci jezdil po krajských silnicích, tak jsem samozřejmě nadával – jaký je to bordel, jaké jsou díry, jak jsou silnice neudržované,“ říká Vladimír Mastník. „Teď, když zajedu do díry, už si nemůžu na nikoho stěžovat. Naopak, mám takový pocit, že za to můžu já. I když nemůžu. Ale za dva roky už ani tohle nebudu moci říct.“

Takže to je váš velký úkol, slušné krajské silnice…

Nejen můj, mám pocit, že si to vzali za své i ostatní radní. Všichni potřebujeme peníze a bojujeme za svůj resort, ať už je to kultura, školství, všude peníze chybí. Ale ostatní jednají o malých částkách, nějakých desítkách milionů. A to je pod moji rozlišovací schopnost. Protože na silnice jsou potřeba stamiliony, miliardy. Třeba náklady na opravu silnic II. a III. tříd jsou (kromě mostů) spočítány na tři miliardy. To nepočítám povodňové škody.

Odhlédneme-li od povodní, jsou na tom silnice v Libereckém kraji hůř než jinde?

Ne. I když máme trochu víc horských oblastí, ta situace je obdobná.

Je starost o silnice vaší hlavní náplní práce?

Ano, a pak ještě dopravní obslužnost, která s tím souvisí. Autobusy, doprava, jízdní řády, které se každý rok mění a zdokonalují. Zanikne firma, lidé přestanou do místa dojíždět, my přitom doplácíme dopravcům dost velkou částku na jeden kilometr… I když s obslužností problém nemáme. Když starosta zavolá, že potřebuje něco změnit, většinou to vyřešíme ke všeobecné spokojenosti.

Jaké zkušenosti jste měl s dopravou před nástupem do funkce radního pro dopravu?

Co se týká dopravní obslužnosti, tak drobné, jako každý starosta. Ale tohle je politický post, na který nikdy nepřijde silničář nebo odborník na obslužnost. Ti jsou tady na krajském úřadě – na odboru dopravy, který má pětadvacet odborníků, pak odborníci na správě silnic, v KORIDu LK. Ale zodpovědnost za to vše mám před lidmi já, to mi nikdo neodpáře.

Měnil jste něco po svém předchůdci?

V odboru dopravy se utratí nejvíc peněz, takže jde hlavně o transparentnost, která tady nebyla. O největší zakázky soutěžily neznámé firmy z Prahy. A to my nechceme. Chceme to dělat tady, v tom vidím největší možnost ušetřit finanční prostředky.

Jak jste se ocitl ve veřejném životě?

Byl jsem ředitelem nemocnice v Lomnici nad Popelkou, která zanikla v době komunálních voleb v roce 1998. V nich jsem v Lomnici nad Popelkou uspěl. Od té doby dělám, kromě jednoho tříletého období, starostu.

Co vás tehdy vedlo ke kandidatuře na starostu Lomnice?

V každém městě se najde skupina lidí, která je s něčím nespokojená, chtěla by to dělat lépe, jinak. A já jsem v takovém nepolitickém uskupení lidí byl.

Podařilo se vám to dělat lépe a jinak?

Myslím, že ano. Radnici v Lomnici jsme otevřeli lidem, zveme občany na zastupitelstvo, na besedy. Investovali jsme do komunikací, čisté Jizery, do kanalizace, čističky odpadních vod, opravili jsme zámek i radnici. Ale samozřejmě to nikdy nekončí. Projektujeme dál, čtyřleté období je pro komunální práci málo. Chceme, aby ti, kdo přijdou po nás, měli v čem pokračovat. Aby nestáli na začátku, jako jsme kdysi stáli my.

Nelitujete, že jste si začal s politikou? Nepřichází občas po tolika letech únava?

To samozřejmě ano, ale mám to štěstí, že se vždycky něco povede. Já jsem patriot Lomnice nad Popelkou, vždycky jsem třeba chtěl knížku o Lomnici a teď se nám podařilo vydat hned dvě, jednu klasickou obrázkovou Lomnice a okolí, a také Historické pohledy na Lomnici. To jsou radosti, které přinášejí výdrž do další práce.

Proč jste se spojil se sdružením Starostové pro Liberecký kraj?

My jako starostové jsme vždycky kritizovali přístup vedení kraje, především proto, že nebylo transparentní. Ta nespokojenost nás svedla dohromady, nehledě na to, že ta společnost starostů je dobrá. Jsme kolegové, známe se mnoho let. Samozřejmě, teď s nimi mám „problémy“, protože se známe, každý chce opravit silnici…

Jak to řešíte?

Říkal jsem, ať si vymažou moje telefonní číslo (smích). Ne, samozřejmě, že ne. Nakonec jsou to starostové a dobře vědí, že jde o to, sehnat peníze. Během dubna a května vypracujeme seznam nejhorších silnic a jejich pořadí, aby starostové věděli, v jakém sledu se budou opravovat. Jsou totiž silnice, po kterých už nechtějí jezdit ani autobusy.

Jak odpočíváte?

Jezdím na sjezdovkách, do Francie nebo do Itálie. Pak mám rád kolo a ferraty. To jsou tři věci, které mě opravdu drží, které si neodpustím. Dělám zájezdy pro kamarády, teď na jaře pojedeme na kola na Lipno, pak na podzim na pár dní do Itálie na ferraty. Během týdne ale nestíhám nic, maximálně jednou týdně se snažím dostat do Jičína do bazénu.

Není od vás vstup do „vyšší politiky“ tak trochu oběť?

Mám výhodu, že mám zajištěnou rodinu. Mám dva dospělé syny, a tak mám dost času.  No dost času… doma mám mírněji řečeno nepřehledno, ale manželka mi to zatím toleruje.