Jiří Vosecký

Než jsem se v roce 2014 stal senátorem za volební senátní obvod č. 36 – Česká Lípa, ušel jsem dlouhou cestu jak při manuální práci, tak v komunální politice. Vyučil jsem se v oboru strojní zámečník a později jako strojník sklářských automatů. Mezi lety 1969 a 1973 jsem působil ve Vagónce Česká Lípa, tradičním závodě na výrobu vlaků, a později až do roku 1996 v předních českých sklárnách Crystalex Nový Bor.

Do komunální politiky jsem vstoupil v roce 1990 v mé domovské obci Okrouhlá, zprvu jako místostarosta a od roku 1996 jako starosta. Za dobu mého „starostování“ se podařilo vybudovat kompletní infrastrukturu, zrekonstruovat budovu školy, kulturního domu a obecního úřadu, postavit sportovní areál a vytvořit netradiční centrální bod obce. Vše se podařilo financovat z projektové činnosti, takže rozpočet obce mohl být stále přebytkový. Fungující úřad jsem předal mému nástupci v roce 2014 po mém zvolení senátorem. Dostál jsem tak svého slibu „být senátorem na plný úvazek“. Stejně tak jsem se vzdal předsednictví ve Svazku obcí Novoborska, který jsem spoluzakládal. Jsem zakládajícím členem politického hnutí Starostové pro Liberecký kraj a do března 2014 jsem byl jeho místopředsedou. Angažuji se jako člen rady Euroregionu Nisa. V Senátu PČR působím jako místopředseda Mandátového a imunitního výboru Senátu, člen Stálé komise pro rozvoj venkova, člen Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, zároveň jsem 1. místopředsedou senátního klubu Starostů a nezávislých.

Domnívám se, že během mého působení v komunální politice a regionálních institucích se mi podařilo udělat pro region a jeho obyvatele mnoho, nicméně jsem vnímal, že z pozice starosty mohu ovlivňovat a měnit jen zlomek toho, co občany trápí. Navrhovat a měnit zákony pro lidi, řešit témata celorepubliková, skutečně pomáhat občanům a jejich starostům v celém mém volebním obvodě mi umožnil až Senát. Senát považuji za ústavního garanta, pojistku, která dokáže společnost ubránit před náhle se vyskytnutým chaosem, před nezodpovědným jednáním politiků, před případnými extrémními náladami. A právě v naplňování tohoto vidím svou užitečnost.

Za šest let v Senátu se mi podařilo odvést mnoho práce pro lidi a samosprávy. Otevíral jsem občanům, starostům, spolkům, hasičům a všem potřebným ty správné dveře na ministerstvech a jiných úřadech, které by pro ně jinak zůstaly zavřené. V mé senátní kanceláři v Okrouhlé se za šest let vystřídaly stovky návštěv, pro něž jsem se vždy snažil najít řešení. Podpořil či inicioval jsem podání ústavních stížností, jejichž cílem bylo napravit chyby dopadající na hlavy občanů nebo systém naší demokracie. Uspořádal jsem řadu kulatých stolů, veřejných slyšení, seminářů a konferencí, jejichž výstupy se konkrétně projevily při projednávání zákonů.

Podporuji drobné podnikatele, zájmové organizace, poskytovatele sociálních služeb, dobrovolné hasiče, včelaře a další subjekty v regionu. A právě při pravidelných setkáváních se spoluobčany získávám cenné podněty pro mou práci v Senátu.

V politice prosazuji společnou práci napříč politickým spektrem. Mým krédem vždy bylo, že namísto velkých slov a frází by za každým, kdo pracuje v jakékoliv volené funkci, ať na úrovni komunální, krajské, či politiky nejvyšší, měly být vidět výsledky jeho práce. Stále více mám pocit, že politici bez kontaktu s běžnou komunální politikou schvalují zákony „od stolu“ a jsou přesvědčeni, že to, co vymyslí, musí také fungovat. „My jsme rozhodli a vy si s tím musíte poradit“. Já se domnívám, že opak by měl být pravdou, volení poslanci a senátoři by měli svým voličům – občanům vytvářet podmínky pro spokojený život a obcím pro jejich rozvoj. Roli senátora vidím nejen ve spolurozhodování o podobě zákonů České republiky, ale také ve využití zkušeností a vlivu při řešení konkrétních problémů regionu. Domnívám se, že přímá volba dává senátorovi silný mandát k hájení zájmů volebního obvodu.